Klid. Zpovzdálí se tyčí jen stromy. Hladina vody odráží lidský smích. Sedím na prvním schodu a cítím se šťastná. Už dlouho tu takový pocit nebyl. Pocit naplnění. Pochopení. Souznění. Dívám se na své dva psy a usmívám se k nebi se slovy, že jsem to dokázala. Ano! A tak těžké to bylo. Nechat jít. A přesto nikdy neodejít. Starý svetr mi schovává kolena, háčkované rukávy mě lapily do svých bran. Jsem tu sama se sebou a se svým klidem. Směrem k nebi čtu naději života. Vím, že tam je. Láska má mnoho podob, ale ta skutečná přináší klid na duši. Můžeme odejít a stejně tu nebudeme s hrnkem horkého šípkového čaje sedět sami. Cítit lásku k sobě a odměnit se za upřímnost a odvahu je dar. Můžeme milovat opravdu někoho, kdo s námi fyzicky není. A stejně tak nemusíme milovat někoho, kdo s námi fyzicky je. Poslední paprsky sluníčka se opírají o mé rty. Úsměv, prosím! Dívám se směrem k malým pokladům a vnímám jejich energii. Jen furt štěkat by nemuseli. Děkuji za dnešní den. Štěstí je v nás.

Kritický den v mnoha ohledech, ale také velmi důležitý den pro naši duši, pakliže si dovolíme se sebou samotnými mluvit. Ztišit se. A chvilku si naslouchat. I v mém životě se točilo nesčetně zájemců, kterým jsem občas měla tendenci dokazovat svou výjimečnost, třebaže tomu tak není. Jsem jednou z mnoha součástí tohoto Vesmíru a tohoto úžasného bytí. Zpětně mohu říct, že muži, kteří se snažili pobýt po mém boku, to neměli zcela jistě lehké, ale díky vám všem jsem mohla pochopit podstatu života a dojít právě sem, do skutečných vnitřních zákoutí srdce, kde se zrovna nacházím. Neotevřela jsem vám svá srdce a nedokázala jsem vám nabídnout skutečnou část sebe, přestože jste se mnohdy dlouho snažili, ale díky tomu (vás) nás to dovedlo k té pravé lásce. Asi všichni známe tu občasnou touhu být někým milován, ať už zprvu rodiči či kamarády, později třeba partnery. Trvá leckdy celý život, než si uvědomíme, že láska jsme MY, láska je život, lásku máme v sobě, proto ji je třeba hledat právě v sobě. Nikdo a nic nám ji nemůže ''dodat''. Ani vypůjčit. A já tuto zprávu právě směřuji k člověku, který mi otevřel duši tím, že JE. Ničím jiným ani nemusel, protože mi dovolil poznat jej tak, jak je mnohým doposud skryto. 

Seděla jsem u okna a přemýšlela, co se stalo. Můj příběh není ničím zcela výjimečný, mně ovšem kompletně změnil život.
Tak jako jiní se ptají, co na něm vidíš, já se usmívám s pocitem, že vždy v nás uvidím to, co je ostatním skryto. Cestu srdce.