ÚRYVKY

Věnováno.
Jedné duši. Záměrně veřejně.
Ona ví.

Dobrý den, ahoj.
Cítím, že nejsem tím správným člověkem, jehož zprávy (či články) byste chtěla číst. Ať už hned, nebo zpětně.
Na druhou stranu se netajím tím, že mě Váš příběh částečně inspiroval. To asi to mateřství.
Pod pseudonymem Karin Chloé píši blog, přednáším a vydávám knihy, ale jinak mě přece znáte.
Tato zpráva je věnována Vám s tím, že si možná potřebuji ulevit na duši, i když nerozumím, snad jen zatím, důvodu.
Co píšete o mateřství a každodenních momentech ze života, jsem za to ráda.
Tenkrát, když jsem Vám napsala, to nebylo zrovna milé. Bohužel. Uznávám. Na druhou stranu s pokorou dnes již vím, co s duší udělá byť jen sebemenší pocit rodičovství.
A to já tenkrát chtěla. Měla.
Osm let jsem strávila s člověkem, u něhož jsem se netajila tím, jak moc jsem ho zbožňovala.
Se vším.
A že to někdy bylo dost těžké. Jenže pak to jednou fakt hodně zabolelo, tam někde hluboko v srdci, když jsem si chodila "pyšně" po chodbách s iluzí kočárku.
Já se tak moc těšila.
Ale příroda to zařídila jinak. Asi věděla, proč to dělá.
Pak jsem nějaký čas snad i "nesnášela" celý svět. Nechápala jsem, proč já.
Proč M Y.
Jenže zpětně vím, že to tak být mělo...
Ono nebylo žádné M Y. Nemohlo být. Tehdy vážně ne.
Dnes je tomu všemu už jinak.
Ale to víte, osm let pryč a tenkrát jsem byla stavěna do pozice, o kterou jsem vlastně nestála.
A (ne)zvládla jsem ji.
Mějte hezký den
a užívejte mateřství, co to jen jde. 🍀

P.S. Máte krásnou dceru.
Obejmout a nepustit. 🍀

#zenyzenam #pojdmespolumluvit #hlavnemluvme #zivotjekratky #provsechnymaminy #bytmamou 

Jsem tu ráda. Zbožňuji přítomné okamžiky a zbožňuji tenhle kiosek. Je tu nádherně. Ráda poznávám nové lidi a klabosím s nimi. Různé životní osudy mě baví. Taky toho mám za sebou dost. Ale snad s čistým svědomím.
Zapisuji si do vzpomínek různé zdejší příběhy lidí, jež čekají na pozornost. Lásku. Empatii. Objímám je srdcem a vím, že se s nimi zase někdy setkám. Třeba na tomto hezkém místě. Anebo možná úplně někde jinde.

Více v Dení(č)ku:
skutecnypribeh.webnode.cz/pribeh   

Prognózy máme ve své hlavě. Buď něco chci zvládnout, nebo se na to necítím. A já to chci zvládnout. Někdy. A pak to podle toho vypadá.
A když už nemůžu, tak vždycky je v mém nitru něco, co jede dál. Za všech okolností a podmínek. Ale až to jednou nepůjde, protože třeba už nebudu mít ten vnitřní, mně vlastní pohon, tu sílu života, přijměte to.
Tak jako já teď.    

Více v Dení(č)ku:
skutecnypribeh.webnode.cz/pribeh  

Jela jsem se kouknout na Moldavu. Mají tu úžasné výběhy, kde řádí sněžní psi. Miluji to tu! Hory, čerstvý vzduch, klid. Pocity blaha a vyrovnanosti. Celistvosti.
Zapřahám psy a chci vyrazit. Tentokrát se to povede. Jejich nadšení pro každý okamžik v sobě ukrývá to správné kouzlo. Tak jedeme! Teď jsme v tom společně.  

Maluji si budoucnost.
S dcerou i bez ní. Se psy i bez nich. Ale to ne, rozhodně s nimi. Se třemi dětmi a se třemi psy. Ještě nějaké sibiřského huskyho bych si na závody přála vytrénovat. Je to má motivace. Jen kdyby mě tak často nezrazovalo vlastní tělo. Někdy i duše. A ty moje nohy. Ale věřím, že si příští zimu ještě užijeme spousty sněhu. A třeba se to protáhne do mnohem lepšího světa.

Více v Dení(č)ku:
skutecnypribeh.webnode.cz/pribeh 

Znate ty pocity, kdy se rozhodovani bere neskutecne vazne, az to tlaci vlastni existenci nekam za hranici "zdraveho" usuzovani?
Ano, tak prave proto jsem vzala svych par tasek a "odtahla" na ranc. Na ranc, ktery neni od meho domova zase tak moc vzdaleny, ale pritom se v nem ukryva uplne jiny svet. Asi jako kouzelna schranka na konci ulice.
/To podle te basne. A nemusi byt hned modra./
Nebo tak neco.
Jedno vim ted jiste, odpocinula jsem si. A naucila jsem se vice prozivat (ci odzivat) tak zname "Nech to plavat...", coz mi opravdu nikdy neslo. U niceho.
Na ranci jsem poznala prima dusi, se kterou jsem travila vecery symbolicky u filmu "Zarikavac koni". Vecery, ne jeden, protoze ten film je snad nekonecny. A pak take...
a) na filmy se v podstate nikdy nedivam
b) kdyz se na ne divam, neco je jinak, ne hned spatne, ale jinak
c) a urcite nejsem v dany moment sama, vzdy je kolem me nekdo ci neco, minimalne moje smecka
d) protoze na filmy zkratka neni cas
e) tenhle film navic nemam rada, ani neuznavam jeho pro me neprijatelny konec, takze ho vypinam zasadne drive
Leda...

Bych
Byla
Nekde
Na
Ranci

a ono se to vazne zrovna hodilo. Jako promitani na zdi. A to se fakt jeste dela. 📽️
Jo a...

Ranc je taky uzasny.
Jen ja se bojim tak nejak od detstvi koni. Kone jsou zajimavymi stvorenimi, jen at se soupnou o kus dal. Vzdyt jsou taaaaak obriiiiii. A ja prtava. 🙋‍♀️


Dení(č)ek:
🖍 k-a-r-i-n-chloe.webnode.cz
📸 k-k-photography.webnode.cz
🍵 mujsvet62.webnode.cz
🐺 vandrysepsy8.webnode.cz

Z Deni(c)ku. 2017.

Na ten D E N s pro me zvlastni noci si jiste jeste parkrat v zivote vzpomenu.
Ruku v ruce jsme se z obyvaciho pokoje presunuli do loznice.
Drzel me v naruci.
Psal se rok 2017.
Z okna nad posteli se pres zaluzie odrazela svetla.
Lezela jsem s mne neznamym pocitem zabalena v dece a v pul druhe rano me vzbudila bolest bricha. Uz od vecernich hodin jsem se necitila ve sve kuzi, ale kdo by tomu prikladal nejaky vyznam, ze?
Zase nic tak hrozneho se nedelo.
Po pul druhe uz bylo vsechno jinak. Dosoupala jsem se s bledym vyrazem v obliceji a s rukou na brise do koupelny, kde jsem se zabouchla. Ostre svetlo mi moc sily nepridavalo.
Uprimne si pamatuji vety, ktere mi tehdy probehly hlavou: "Co to, sakra, je? Takovou bolest neznam. Neda se to vydrzet. Je to jako..."
Ano. Jako...
Ano, jako...

Kazda zena, ktera s tim ma zkusenost, jiste nerada vzpomina na pocity, ktere se ji honily hlavou.

Vratila jsem se zpet do postele s tim, ze s nejvetsi pravdebodobnosti se me tuseni nemyli.
Do nemocnice jsem nejela.
Za par dni na to mi lekar potvrdil mou "domnenku". Z domnenky se stala skutecnost. A minulost.
Jako mavnutim zleho proutku.
A jak me to zmenilo, to uz je zas jiny clanek.

Dení(č)ek:

🖍 k-a-r-i-n-chloe.webnode.cz

📸 k-k-photography.webnode.cz

🍵 mujsvet62.webnode.cz

🐺 vandrysepsy8.webnode.cz

P.S. Jak zena muze plakat pro neco, co jeste nedrzela v NARUCI? A co vsechno to v ni, treba nekdy, dokaze prolomit...

#zenyaintuice #myzeny #prirodavivic#kdyzseprirodarozhodne #zetotakmabyt #ajaktomatevy #dneskajsemuzjina

Bez sociálních sítí.

Na chvilku zase sama(i) se sebou.
Miluji ty chvíle.
Delší dobu jsem si již pokládala otázku, kdy psát příspěvky.
Vždy, kdy jsem usedla k počítači či měla telefon v ruce, jsem někomu musela říct, ať počká. Někdy se jednalo "jen" o psy, jindy o rodinu.
A sem tam jsem odkládala i pocity únavy či ty úplně běžné a časté potřeby, jako třeba čůrání. 😆 Zkrátka a dobře jsem měla v hlavě tolik myšlenek, které jsem chtěla dát na papír a předat dál, že najednou nebylo "kdy".
Čas letěl a já si uvědomila, že to chce PAUZU.
Myšlenky mám na papíře, ale sdílení počká.
Až se vyspím, až, až, až... O tom to ani tak není. Někdo by mohl dodat, že si "musím" lépe zorganizovat čas, jenže já už delší dobu cítím, že ani nechci. Každou minutu, kterou věnuji koukání do mobilu, mohu věnovat sobě. Rodině. Mým úžasným holkám. ❤
To je to, co chci. Žít T E Ď.
V přítomnosti.
Se sebou a s nimi.

#prijimamvyzvu #jemitaktolepe#sorryjako #mamtojinaknastavene #jsemtotizpomala  

P R A V I D L A

Na cestách. I v běžném životě. Všude kolem nás. Tápu. Dost často. A řekla bych, že byly doby, kdy jsem se v nich i topila. Každodenní (ne)dokonalost pohlcovala i ty nejjasnější okamžiky dne.
Chtělo to P A U Z U.
Zastavit se. Ž Í T. Po svém.
Na základní škole, střední škole, tak nějak pořád během života jsme součástí psaných i nepsaných pravidel. Někdy bychom je čekali, mnohdy vůbec ne.V soukromém životě. Ve vztazích. Na všechno jsou pravidla a vzorce. Na výchovu dětí. Psů. Partnera. Nás.
A tak se pořád předháníme a vychováváme se navzájem, unavení, vyčerpaní.
A když se někomu zadaří, zatímco my jsme už totálně zničení pod stolem, máme vztek. Nejprve na ně, pak na sebe. Vztek střídá údiv a otázka:
"Jak to jen dělají?"
S tím jdou ruku v ruce sem tam i pocity méněcennosti.
Zastavme se. Společně. Teď. V tento okamžik. 🍀Nic víc není skutečné.
Minulost již byla a budoucnost bez tohoto okamžiku nebude.
To, co je teď, je nádherné, a to právě proto, že to probíhá T E Ď.
To je skutečnost.Jsme to M Y.
Buďme klidně rádi sami. Se sebou. I s těmi, kteří nám něco zrcadlí. Buďme ovšem rádi
T E Ď.
Nikdy totiž není konec, dokud skutečně není konec. A to přece není nikdy. Život je změna, pohyb.
Snaha o dokonalost je pouhou iluzí lidského EGA, jež se zvládne rozpustit jako mrak na obloze.
Propadejme lidskosti, kašleme na E G O.
Teď a tady ho totiž nepotřebujeme. 🍀

Mnoho lidí se dle mého názoru bojí, že když nebudou na sociálních sítích, přestanou mít jistou hodnotu. Přestane existovat jedna jejich část.
Svým způsobem to pravda je, ale mně tahle dvouletá pauza přinesla mnohé. Pocit, že je to všechno strašně zbytečné a člověk může každou minutu věnovat něčemu či někomu, ať už je kdekoli. A třeba i sám sobě. Jen tak si zavřít oči a užít si chvíle klidu. Chvíle, kdy jsme
K O N E Č N Ě
sami se sebou.
Pamatuji si sebe ve školní lavici, kdy jsem od spolužačky žádala pravítko. Mělo to svůj rituál, když se soustředila, zvedla dlaň a dala mi najevo, že zrovna teď se to nehodí, protože je maximálně soustředěná na něco jiného. A pak se z toho stal tak trochu fenomén, kdy i lakomci říkali, že by sice rádi něco půjčili, ale ono je to v dané chvíli (zrovna) ruší. Všichni máme býti stoprocentně soustředění na daný okamžik. Bez ruchu okolního světa.
Dnes je tomu naopak.
Ptám se kamaráda cestou z lesa, jestli mě alespoň trochu poslouchá.
"Zvládám oboje. Slyším tebe, kolemjdoucí, sem tak nějaké zvíře, zvládám to."
Odpovídá mi samozřejmě s telefonem v ruce. Je úsměvné, jak se doba mění. A vždy je z toho vlastně takové to kolektivní (ne)vědomí.
Tak přeji příjemný začátek nového dne. Ať už s tím mobilem, nebo třeba bez něj. 😆  

První "jarní" vyjížďka.
Vlasy sepnuty červenou sponou s okrasnou mašlí a já se nechávám plně vtáhnout do přítomného okamžiku. Za poměrně vysoké rychlosti na mě mávají snad již zelené stromy, které se lemují podél cesty nedaleko od domu.
V košíku před sebou si vez(m)u dobré jídlo s ještě lepší náladou, "propůjčené" od toho fajn chlápka z rohu ulice. Jeho obchůdek je poklad pro duši, a to i v případě, že máte něco jako "špatnou" náladu.
Na kole se jede úžasně, brzy plánovaný přívěs pro psy snad ani neztratím. Třeba v zatáčce. Nebo jen tak. Protože jsem to já. A tak si jedu vstříc životu a té dobré náladě. Vánek či naprosté bezvětří, je nádherně. Teď a tady. Přijímám tu změnu počasí stejně tak nadšeně, jako ještě nedávno první sníh. A tak tedy přijímejme to nové.
Vždyť je na světě přece i hezky. 🍀📚❤ 

#snidanevtrave#sepsyaznakonecsveta#jsemzcelaspokojena #choditbos#stestijevnasikolemnas
#slunickovzadech 

z D O P I S Ů

Tak nějak mi vplul do života.
Nezvaný a ničím zdál se býti nepřínosný, samorost s občas společenskou duší, která hledala spřízněnou polovičku, jež se někde zapomněla tehdy před lety po tom velkém pádu. Srdcebolu. Zklamání. Po tom tříletém vztahu zakončeným podvodem.
A tu se tam vzala, nikým nezvaná, snad i neočekávaná, šestnáctiletá slečna. S humorem prostým a se vzhledem ne příliš výrazným rozhodla se chvíli setrvat. Snad dny. Snad noci. Možná i týdny. Hlavně se nezdržet dlouho. Jen ne měsíce.
Jeho pověst byla všude již legendární. Kdo mohl tušit, že setrvá roky. Snad skoro jedno desetiletí.
A ne příliš společenská, ne příliš známá, ne příliš obvyklá, tak nějak bych popsala onu ženu, jež se rozhodla ještě nějaký čas v tomhle (ne)celém kruhu setrvat.
A pak se to stalo. Z kruhu se stal hranol. S ostrými hroty.
Svým způsobem odešla.
Přišla nikým nezvaná a odešla zrovna tak.
Zdálo by se, že týden dokáže běžet pomaleji než jedno desetiletí. A jedno desetiletí skoro rychleji než vzpomínky.
Na kost promočená stojí ta žena dnes pod starou střechou a drží v ruce telefon s dopisy.

Snad D O P I S Y.

Snad dospěla.

Ale jak se to stalo?
Utírá si slzy (možná) štěstí a kráčí směrem od vily. Villa Pellé. Ta z těch dopisů.
Je přesně ten čas, o kterém si psali v dopisech. Je to přesně ta atmosféra, po které toužili.
Ale něco je přeci jen jinak. Možná těch deset let vzpomínek.
Srdce se změnilo v zámek a klíč je sdílen již jinak. Zase pro ty (ne)zvané.
Bolest se proměnila ve štěstí a úsměv na rtech doprovází chtíč. Chtíč vlastního života.

A chtíč znenadání nahradila láska. Právě ke všemu (ne)zvanému.
#dopisy

D O P I S Y, jež zůstanou přesně tam, kam nezvaní nemohou.

D O P I S Y, na jejichž odpověď se dlouho čekalo.

D O P I S Y, o nichž lze říct, že jejich duše žije ve vzpomínkách.

D O P I S Y, jež ztratily význam
v D O B Ě, kdy žena začala Ž Í T.

Úryvky z D O P I S Ů

"Ahoj,
chápu, že jsi ode mě dala ruce pryč, nicméně na zprávu by jsi mi odepsat mohla, ne?"
...
"Trochu jsi to překombinovala, ale pochopil jsem."
...
"P.S. Omlouvám se, že jsem neodepsal..."
...
"Ale jistě, to je na Letné, kde jsem od 2. třídy vyrůstal. Říkali jsme mu Velký hrádek..."
...
"A bla, bla, bla... TA Sukoslav!"
...
"Jojo, nechápat se umíme opravdu skvěle!"
...
"Rozumím a souhlasím. Přeju ti jen to nejlepší!"
...
"Souhlas, to kde člověk žije, ho hodně ovlivní... Říkám si, jestli bych kromě změny profese neměl zkusit i změnu bydliště."
...
"Ahoj!
Díky za pěkný dárek, nemusela sis dávat kvůli mě takovou práci...
Nenazýval bych to vážnou známostí a slovo "milovat" není na místě, ale i tak děkuji."
...
"Abych nezapomněl, tady máš něco na památku..."

#vzdyckymamenavyber
#zdopisuuzjennapamatku

"Znáš mě, musíš se zeptat přímo."
- "Dobrá. Co je u Tebe nového?"
"Nic zvláštního. Přítelkyni nemám, ale sám taky nejsem."
Muž, jež říkal věci skutečně tak, jak tomu bylo právě v daný okamžik.
Věděla jsem, že je již pár měsíců obklopen další známostí, ale vskutku bylo jen na něm, jak moc si hodlá střežit své srdce.
- "Pokud ji miluješ, pak je to ten nejupřímnější směr, který Tě v životě mohl potkat."
"Slovo "milovat" sice není namístě, ale i tak děkuji." Brala jsem to doslova a říkala si, že to bude velmi důležité rozhodnutí - pro něj - které musí ještě sám v sobě překonat.
Nebát se samoty a důvěřovat životu. Je o něj přeci postaráno úplně stejně, jako o každého dalšího z nás. Není a nebude žádnou nešťastnou výjimkou této planety. Je naopak dokonalou součástí a je potřeba, aby sám sebe tak začal brát. Nikdo jiný než on to v sobě nemůže najít.
Po pár měsících s touto slečnou již zůstal, možná slovo MILOVAT již bylo namístě, ale náš další rozhovor při setkání se ubíral pro mě zvláštním směrem:
"Co by tam dělala? Ona tam se mnou nechodí. Tam ji jistě nepotkáš."
Zanedlouho jsem ji na tomto vzácné místě ale potkala. I s ním. Místo, jež je plné vzpomínek, bylo otevřeno i pro někoho dalšího. A mě tak napadlo, jak dobře JI (SEbe) zná(m)...

P.S. Důvěřujme toku ŽIVOTA.
Vždy je nám naděleno to, co potřebujeme k dalšímu životnímu posunu. A i přes naše (možné) nepochopení se tomu děje ve správném čase.

Babička vždycky říkala:
"Holčičko moje, nech ty věci být, pro své dobro." Jenže to já neuměla. Donedávna. Naštěstí jen donedávna.
Bývalá jsem bojovnice tělem i duší, každý rok o krok vpřed snad té relativní pravdě, která se před námi kdesi skrývá. A vždy o kousek pozadu. Vpřed, přesto zároveň kousek vzadu. Stálo mě to mnoho úsilí. Až přišel loňský rok, zlomový rok, ze kterého jsem si odnesla jediné - zase tu pravdu. Tu "jedinou" relativní pravdu. Vidíte, jak to bije do očí? Jedinou relativní pravdu? Tak, tak. Takhle přesně jsem svou vzácnou pravdu uchopila a schovala ji pod pokličku rozumu i emocí. Na nějaký čas. Do bezpečí. Vím, cítím, věřím, že jsem jednala vždy podle svého vlastního nejčistšího svědomí, ale kdo ne, že? A tak jsem si připustila, že babička to se mnou přeci jen myslela dobře. Kdo ví více, jako by snad ani nevěděl nic. Nechme to v sobě ještě nějakou dobu, tam někdo hluboko, ať už víme cokoli. Naučme se hospodařit s vlastní energií i časem. Časem, který je nám všem vnitřně nejdražším bohatstvím. Vždyť přece Vesmír se postará o každého z nás. V dobré víře. I když možná chvílemi dle námi odmítané spravedlnosti. Tak jen důvěřujme.
Sobě.
Lidem.
A hlavně tomu životu, neboť kdo ví víc? 🍀⚘💑

"A proč by sis mě vlastně chtěl vzít?"

"Abych Tě mohl líbat, kdy budu chtít..." 💑👪👣  

Často přemýšlím, proč mě některé věci tolik (ne)štvou.
Možná "jen" z důvodu, že mi na nich dostatečně (ne)záleží. Celé roky již (ne)úspěšně poslouchám, jak jsem si mohla vybrat zrovna tento životní směr či tohoto životního partnera. V obou případě je to stejné - já to nevím. S vlastním rozumem se rozhodnutí příliš nesetkávají, zato zcela jistě neminou emoce. 💑 Pocity štěstí, souznění, klidu a naplnění. ⚘
Jeden polibek je za celé roky trpělivosti. Jeden pracovní výsledek za roky snahy. A výsledné pocity mě dovedou k pokoře i srdci na dlani. 💭😇
Necítím se špatně, naopak. Miluji sebe konečně tak, jak nejvíc mi to zatím mé nitro dovolí. A miluji své okolí. Svou rodinu. Své holky. Svůj život, jehož jsou milující lidé (díky Bohu) součástí. 👪 A miluji odraz emocí v zrcadle, jež na mě každé ráno číhá znovu a pokouší mě. Ale marně. Jdu totiž za světlem.

Za láskou.

Vzájemně se štěstím. 🍀💑👣

R E G R E S E

O N A tam stála.
Řekla bych, že byla stejná jako dnes, jen trochu silnější zvenčí a slabší uvnitř.
Trpěla jsem. Nebylo to podle mých představ. Naše Sára na mě byla fixovaná, otec jí velmi chyběl. A já se proklínala, nejprve za to, že nejsem dost vzdorovitá, později za to, že nedokáži vzít dceru a odejít. Daleko od N Ě J. Nenáviděla jsem se.
Cítila jsem se slabá, ale nevěděla jsem, z čeho pramení ten tolik mně známý strach, strach odejít daleko i se Sárou.A pak tam byla O N A.
Chtěla něco z toho, co jsem měla já. Rodinu.
Ale s tím stejným mužem. S mužem, od kterého jsem očekávala oporu. A on velmi rád trávil noci s ní, tam v té krčmě, kousek od naší chajdy. Propadal alkoholu a podléhal kouzlu noční bohyně, vášni i mnoha dalším tajemstvím, které si střežil. A pak tu byly ty slabé chvilky, kdy mi brečel na rameni. Najednou věděl, kde je jeho "rodina". Já jediná v něm četla jako v knize. Objímal mě, nazýval mě spřízněnou duší, mnohdy se mu nedostávalo pochopení.Zpovzdálí vše pozoroval T E N, jehož bych nazvala věčným čekatelem, milý muž navenek, ale křivácký a manipulativní uvnitř. Tak jako je tomu skutečně D N E S. Trápilo ho, že je "jen" čekatel. Cítil se poníženě a byl odhodlán jít přes mrtvoly, neboť nabyl dojmu, že si zaslouží pozornost a chválu, protože dokázal čekat. Čekat na nic. A to chce odvahu!Měli jsme také kočku, v té naší nejcennější chajdě, všude kolem nás byla chudoba. Nebylo zde bezpečno. Lidé žili ve strachu. A tak je jasné, že i naše kočka to měla těžké. Mívala často hlad a své jídlo si proto pečlivě střežila. Tak jako nyní, jen je už naštěstí o level výše.Věřila jsem, že se náš život změní. Ale nemohl, protože lásce se nedá poručit. Často jsem se ptávala: "Proč se ke mně stále vracíš? Proč neodejdeš?" Vždy odpověděl: "Já nevím. To já nevím. Máš v sobě něco, co mě neskutečně přitahuje."
Takhle se dal prožít (přežít) celý život. Všichna neúplná srdce chodící jen kolem sebe. V jemných okamžicích i chvilku vedle sebe.
Nikde ne však

S P O L U.

S T R A C H Y

"To, jaký život bývá viděn v regresi, neznamená, že takový život budete vést i nyní. Naštěstí to znamená pravý opak. Zkuste to přijmout."
- Roger - úžasná duše v lidské podobě, se kterou je regrese teprve tím správným prožitkem. 💑

Je mi krásně.
Pokojem provoněla skořice a já si rázem uvědomuji to kouzlo Vánoc. Je skutečně tu. Tady všude kolem nás a hlavně v nás. Objímám své holky a raduji se z toho, že jsme na chvíli S P O L U.
S klidem v našich srdcích. Jedna mi začíná usínat na břiše a já přemýšlím o životě. Myšlenky se mi tříští a mění se, radost střídá smutek, ale jsme tu, právě teď, v tomto okamžiku. V této chvíli.
Cítím, jak maličké buší srdíčko a uvědomuji si, jaké máme štěstí.
Zhasínám lampičku a užívám si chvilky noci. Za oknem se třpytí světla lamp a kolemjdoucí je míjejí. Ztiším se. Dýchám.

A to mi (nám) stačí. 💑🌱💚 

V Ý P R A V A

Dalších 63 km v nohách. Pokládám batoh na kámen u cesty a usmívám se. Přiznávám, že dneska už by to stačilo. V mysli jsem si představovala magické místečko pro nocleh, ale po dnešním náročném dni, kdy každý krůček bolí, třebaže se cítím zase o kus svobodnější, jsem se rozhodla zakotvit zrovna tady. Přesně tam, kde stojím. Obvykle se noclehu u cest vyhýbám, ale dnes bylo, je a nejspíše i bude všechno jinak. Holky obepínám kolem stromu a začínám vyndavat věci z batohu. Je čas na večeři a spánek. Vypadá to, že v noci bude obzvlášť zima, tak se musíme více připravit. 🌘🌜

V pět hodin už lesy pevně objala tma. Čas se uklidnil. Já se uklidnila. Holky se uklidnily.
Zpovzdálí je slyšet jen šumění. Uleháme do spacáku a čelovkou si svítím na řádky v knize.

Máme se fajn. 💑🐶🐩

Probouzím se ve spacáku a cítím se úžasně.
Kolem mě je slyšet jen slabý vánek. Začínám mít hlad.Přemýšlím, který kousek jídla spotřebovat, abych se s tím nemusela tahat na další cestě, zároveň je důležité, abych při další výpravě úplně nestrádala. Otevírám další plechovku a uvědomuji si, jak jednoduché to je.Všichni máme stejné množství času a každý z nás s ním zachází jinak. Snad všichni dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tady je čas drahocenný. Plyne přesně tak, jak potřebujeme. V jednu chvíli, třeba při nedostatku kyslíku, nás donutí zastavit se a odpočívat. Jindy nás tlačí do skal jako o život. A že někdy o ten život skutečně (ne)jde. Letní i zimní zdejší atmosféra má hodně do sebe, řekla bych, že je to až magický pohled. Vyndávám zápisník s tužkou a píši si tyhle zápisky. Myšlenkový pochod se poněkud vzdálí srdci a začne mě děsit představa, že jednou všechny tyhle ručně psané zápisky a škrábance budu přepisovat v počítači na blog. Ne, kdepak! Zpátky sem. Sem do té úžasně klidné atmosféry. Zpátky k papíru a tužce. Zpátky 

K  S O B Ě. 

Opravdově. A klidně. 

Znenadání vnímám svůj lehký úsměv a ucuknutí levého koutku.

Vždyť se mám fajn. 📒💭  

P A R T N E Ř I

Věčné téma všude kolem nás.
V tomto směru o svém soukromí příliš nepíši, ale rozhodla jsem se udělat výjimku. 🍀 Můj život v tomto ohledu není příliš zajímavý, neměla jsem ani desítky partnerů, ani jsem nezažila platonickou lásku pod pódiem nějaké rockové hvězdy. 📣 Tak nějak jsem poznala za život několik chlapců či mužů, jež mohu nazvat kamarády, neboť právě s muži vycházím velmi dobře, a každého z nich zase ráda uvidím. Jsou to pro mě zvláštní lidé se srdcem na pravém místě a s uměním mě pořádně rozesmát, jsou to skutečně mně blízké osoby. Termín kamarád s výhodami či jak nazvat dnešní fenomén, tomu obzvlášť neholduji.🚮 Vlastně jsem ho ještě nepochopila. Ve svém světě bych nepotřebovala "partnerům" tisknout nálepky "partner" či "životní partner", protože u mě je to pouze o tom, že buď miluji, nebo nemiluji. A pokud nemiluji, pak jsme přátelé, ale "partneři"? No, řekněme, že za svůj život jsem strávila čas s mnoha kamarády, cestovala s nimi, chodila s nimi do školy či práce, jezdila na výlety. Milovala jsem však skutečně jen jednou. A miluji stále. Je to zcela jiný pocit. Takový ten opravdový a vnitřní, který přichází znenadání, ačkoli o něj nikdo nežádal. A těžko se mu brání. Po boku takového člověka si umím představit prožít svůj život se vším tím krásným a (ne)krásným, dokud to tak cítíme oba. Je dosti možné, že se životní cesty lidí někde tam v dáli, za kopci či horami, rozejdou, ale "milovat", to je o něčem jiném. Milovat si můžeme dovolit bezpodmínečně, ať už se každý z nás nachází třeba na jiné straně planety. Přát si můžeme štěstí, třebaže se už ani nehodláme setkat. Buďme tedy vděční za to, co zrovna teď je, co už bylo a těšme se na to, co ještě bude. 🍀🐞
A především si dovolme skutečně a čistě otevřít svá srdce a

M I L O V A T.

/A to hlavně sami sebe./❤

Když jsem odjížděla do zahraničí, bylo to z důvodu, že jsem se potřebovala nadechnout. A také si srovnat "nepořádek" ve své hlavě. Přemýšlela jsem, co mi chybí, čeho bych ráda v životě dosáhla. Alespoň tak tomu bylo, než jsem odjížděla. Záhy se toho ale mnoho změnilo. Stačilo vystoupit ze své komfortní zóny a přesně jsem věděla, co chci. Intenzivně jsem cítila, kterým směrem se má ubírat můj život, jak moc a koho miluji, přestože je to občas náročné, o koho jsem už dávno přišla a komu lze důvěřovat. Cítila jsem, kde se nemá cenu snažit, kam nechci směřovat, ale především jsem poznala, že je skutečně úplně jedno, kde přesně člověk tráví svůj čas, ale mnohem důležitější je, s kým ho tráví. Někdo by to mohl nazvat nezdravou závislostí na druhých, ale upřímně - víc než kdy jindy jsem se těšila zpět do Česka na rodinu, na milující přátele, na milující okolí. A zcela procítěně jsem se smířila s tím, že ty moje zahraniční výpravy mi slouží k pochopení sama sebe, k nalezení zapomenutých hodnot či ke zpracování potlačených pocitů. Ale až zase někam vyrazím, a že to bude jistě už brzy, nesmí mi na cestě chybět rodinné kapesní album, které při velkých dálkách ukrývá v sobě tu největší záchranu života. 💑 

Mnohokrát jsem uvažovala nad tím, jak by některé situace z mého života dopadly, kdybych zvolila onehdy druhou možnost. Někdo říká, že kdo vůbec nepřemýšlí o druhé možnosti, ten se rozhoduje správně. Ve svůj prospěch. Možná je tomu skutečně tak, možná vůbec ne. Vím jen to, že tak či onak máme na výběr, ať už někdy máme pocit, že se rozhodujeme mezi špatným a špatným, v lepším případě mezi dobrým a skvělým. A tak i já jsem se mnohdy rozhodla dle svého nejlepšího přesvědčení a v souladu s vlastním svědomím, ale ne vždy to stačilo k tomu, aby věci dopadly tak, že mi to schválilo okolí. Blízké. I to vzdálenější.
Teď, zrovna dnes, když s odstupem času vidím, že všechno dopadne vždy nejlépe pro nás, neboť jsme součástí pohybu života a společně s ním se někam posouváme, si přeji - buďme vděční a naučme se přijímat. Přijímat nejen to, co si z hloubi duše přejeme, ale také situace, jež zatím (a podotýkám, že opravdu jen zatím) vidíme svýma očima negativně. Ať už špatně pro nás, nebo pro blízké okolí. A možná oboje.
Každá cesta nás dovede tím správným směrem, na(ne)štěstí takovým, který si v době, kdy se rozhodujeme, ani neumíme představit. 🍀
Děkujme i za to "špatné".
Mějme se navzájem rádi. 🐾💑
Přijímejme bezpodmínečně - všechno na cestě životem. 🐞🌱

V R A C Í M  S E

Vracím se zpátky. Do míst, které jsou mi nejbližší. Je tu klid, za okny se třpytí lesy a čas je zde - tedy alespoň na chvíli - můj přítel. Nechává mě volně dýchat, chodit i myslet. Dozdobím vánoční stromeček a na špičku posadím vzorného plyšového Santa Clause, který stromeček pečlivě bude ještě nějaký čas střežit. V zrcadle se na mě třpytí vodítka a kšíry, které je třeba ještě připravit, protože jak praví tradice, na Štědrý večer se chodí věštit budoucnost k rybníčku. A ty moje dva poplašnáci u toho nesmí chybět. Zapaluji ještě poslední svíčku na stole a pozoruji za oknem vánoční nadílku. Je mi nádherně. Stromy a sněhové vločky dodávají tomuto času ten vzácný rodinný nádech. Myslím, že je ten pravý čas na změnu - popadám knihu a usedám ke krbu, na nohy si natahuji teplé ponožky.
Vychutnávám si minuty ticha a děkuji za tuto harmonii života.
Více takových dnů pro nás všechny. ❤

P O K O R A

Dlouho jsem pátrala po tom, proč nejít v životě někudy jinudy, jiným směrem, proč nechtít od života mnohem více. Vždy, když vyslovím nahlas spojení - něco více - se mi v hlavě rozpoutá válka, která nezná vítěze. Všichni přítomní v tomto boji jsou paradoxně tak nějak už předem poraženi, neboť chtít něco více, ale nevědět, co přesně by to mělo být, je stejně frustrující, jako nesnažit se vůbec o nic. Z mého pohledu to chtělo rovnováhu. Tu vnitřní. Žádný extrém. Jen za pomoci vánku, cest a lehkosti bytí dojít k vlastní pokoře, která bude naplňovat srdce pocitem štěstí.
A tak jsem tedy vyrazila. Přes hory i řeky. S báglem chvíli na zádech a chvíli v ruce. A chvílemi i na zemi. Viděla jsem západy či východy sluníčka a zažila jsem pocity, ze kterých se mi jen těžko daří vypsat. Pocity pokory, klidu, vnitřní celistvosti a pokory. Pokory, jež vznikla odnikud a mizí v nikam. Upřímné pokory, které je skrytě dost, třebaže jí je všude málo.
Stoupla jsem si na snad poslední čedičový kámen a zakřičela: "Tak teď už vím!"
Cítím.
Vím, teď už skutečně cítím, že žiju.
A přec nejsme zde na planetě Zemi z důvodu, abychom si s něčím či někým měřili své síly, byť máme možná sem tam pocit, že nás to někam posouvá. Ono je možné opravdu, a to opravdu, jenom tak být. Jenom tak si žít. Jen tak si dýchat. Lehce a klidně.
A to mnohdy bývá na životě to nejtěžší. ❤

A tak D Ý C H E J M E.

Ž I J M E. Tak nějak opravdově.

S D Í L E J M E.

/S pokorou i bez ní/ ❤

Bez bolesti není pochopení. 

A tak jsem bloudila. Přes hory i lesy. A možná i tvrdila, že mi něco či někdo chybí. Naivně. Ale kdepak, ono tomu tak úplně není, neboť kdo miluje sám sebe, ten je blízko k rovnováze. Sám se sebou. S tichem. Se svými schopnostmi. S balancováním. S láskou. A s kreativitou. 

Popadám foťák a těším se! Do přírody. Do hor. Na sníh. Na nás. Na naše společné chvilky, které lze nějak zachytit a uchovat. Na tu nezapomenutelně novou atmosféru! A na ty moje holky, bez kterých se mi už nechce trávit volný čas. 

 Jsme to my, součástí VesMíru i každá sama za sebe.

 M I L U J M E S E ❤ 

Stojí to za to! 

Pocit úžasného duševního splynutí, pocit, který je nepopsatelně naplňující a trvá. Nekončí. Někdy se trošku ztratí, ale když vytrváme, nikdy nás neopustí. Jsme velká rodinka, máme se, na co těšit. 

Ano, někdy je to skutečně náročné, když se zrovna při balancování života snažíme vyvážit cestu špatnými způsoby, ale za každým mráčkem je schované sluníčko. A když vyjde, zažíváme úžasný pocit naplnění. 

Jako D N E S. Jsem ráda, že jsem se v životě posunula právě sem - za výjimečné chvilky s těma mýma šílenýma holkama, za okolnosti, za rodinu, za první sníh se sluníčkem a za krásné pocity pramenící z toho, že jsme konečně SPOLU. 

V klidu. 

S P O L U.

A tak jsem si je nechala obě. 

Dvě atraktivní potvory, co nikdy nespí. Furt se hádají, mají něco na srdci. Čekají nás společně nejspíše ještě dost těžké chvíle, už nyní každá přestávka, kdy se člověk může s klidem najíst či napít, je vskutku vzácná. Nevím, proč jsem se tak rozhodla, už se sama sebe více neptám, možná z lásky. Teda zcela určitě z lásky. Takové té dětské, bezpodmínečné a čisté, znáte to.

To víte, to je přesně ten druh přání, které když se vyplní, jen zíráte. V celé své podstatě. Najednou vás vítá minimum spánku i kruhy pod očima, a přestože jste s tím počítali předem, při skutečném střetu s realitou se to jeví jako dlouhodobě nesnesitelná situace, máte chuť nadávat si sami pro sebe i nahlas (a věřte, že občas i všem v okolí), takhle přesně jste si to přece nepřáli. V hloubi duše, někde tam hluboko, víte ovšem, že to naplnění, skutečně vnitřní naplnění, za to stojí. 

Snad se jen trochu uklidnit a nabrat sílu. Tak nějak cítíme, že zrovna vztahy jsou pro nás zkouškami, je třeba na nich pracovat. A často vytrvat. Je snadné odejít a nechat být. A tak zpravidla já moc často neodcházím.

MilujME. 

A snad se s těma mýma abnormálně šílenýma holkama dneska i vyspíme. ❤ 

Zítra máme prvního prosince a dnes večer padá sníh. Nádhera! 

Jak úžasně se nám snaží život zpříjemnit ranní vstávání a cesty do práce. Krajina se třpytí v dáli, všude kalamity, pejsci se radují zimní atmosféře. Vítají nás Vánoce! A já se tak těším, na klid, na osvětlený kostel v noci a mši s ještě úžasnějším proslovem. Klid v duši. Sněhové vločky na vlasech. A pak také na večerní procházky se psy, když se všude kolem třpytí vánoční výzdoba. Rodiny jsou doma a snad, řekněme snad, se těší radosti, že mají jeden druhého.  

Občas k nám do života přijde někdo či něco, aby se nám podařilo popostrčit sami sebe zase o krok vpřed. Tak trošku zrcadlo naší duše. V srpnu se narodila úžasná bytůstka, jejíž součástí jsem mohla být až do dnešního dne. Snažila jsem se v tomto ohledu žít stejně jako doposud, což mi mnohdy bralo energii. Přemýšlela jsem, jak nejefektivněji naložit s časem, abych dokázala pokračovat ve všem, na co jsem byla zvyklá.
Nešlo to. Zdá se, že jsem šla silně proti proudu života. Čím více úsilí jsem vynakládala, tím hůře se nám tvořila každodenní realita. Pohled do zrcadla duše mě už netěšil. Přála jsem si opět cítit příval pozitivní energie života, hladce procházet mezi zdmi osudu a vidět barevné kroky, jež za mnou zůstávají. 

A dočkala jsem se.

/Děkuji./

Trvalo to. Možná až příliš dlouho, než jsem dokázala uchopit nit života za zašmodrchaný pevný uzel, ustřihnout ho a sklouznout po něm k novému začátku. 

Dnes večer snad vím, že se nemusím zbytečně přemáhat. Alespoň ne teď, ne v tomto směru.
Buďme jen rádi sami se sebou. V klidu. Za všech okolností. Otevřeme se Novým Začátkům. Zítřkům i dneškům. 

S vděčností. S grácií. 

(Po)Děkujme.

Nedávno jsem dostala velmi zvláštní otázku. Zůstala mi ještě chvíli viset v myšlenkách.

Otázka padla z blízkého okolí a zněla jasně:
''Nebojíš se, že zůstaneš se svým přístupem celý život sama?'' Zarazila jsem se, ale pak jsem se jen pousmála.
Nebojím. Ani se svým přístupem.

Mnozí lidé se dle mého názoru bojí otevřít srdce, když pak vzájemnému kouzlu skutečně podlehnou, leckdy se stanou závislými. Na druhém. Bohužel ne sami na sobě. Taková forma lásky nám prospívá jen do určité doby.

Všichni ve skrytu duše směřujeme k té skutečné a bezpodmínečné lásce, kdy si připustíme, že druhý je s námi rád. Rád a dobrovolně. A vzájemně se doprovázíme na cestě životem, byť leckdy odbočíme. Oba tak trošku mimo realitu se svými sny, ale přece spolu. A přesto vlastně každý sám za sebe. Nemusíme se strachovat, co kdyby a co dál. A jak naložit s tím, kdyby nás partner opustil. Pokud by se přece jen rozhodl ze společného života odejít, pak je to pro dobro nás obou.

Děkuji životu za množnost poznat takovýto druh lásky. Povznést se. Je to právě ten druh lásky, který září od nás, z vlastního srdce, a o to přece nelze nikdy přijít, pakliže pracujeme rádi sami na sobě. Tak se, prosím, radujme za všechno, k čemu jsme vlastním uvědoměním dospěli.

               /Všichni tak nějak dnes a denně dospíváme./ 

Dnes jsem si koupila v obchodě lahvičku pro miminko. Na první pohled mě uchvátila. Šla jsem do obchodu na jistotu, dalo by se předpokládat, že jsem věděla, pro co si jdu. Právě podvědomí mě zavedlo do tohoto obchůdku. Vědomí by mi to totiž nedovolilo. Zajímavé ovšem je, jak se žena pod vlivem momentálních pocitů vydá napříč městem zdolat konkrétní obchod s jednoznačným cílem, aniž by tušila, zda jí to k něčemu bude. Nepochybovala jsem o koupi dárečku pro miminko, respektive spíše dárečku pro jeho rodiče, ani na okamžik jsem nenabyla dojmu, že ji budu skladovat mnoho let ve skříni zbytečně. Prostě jsem věděla, že k nám už brzy naše malá dceruška 

P Ř I J D E.

A zachrání nás.

M Y pak                                                Z A CH R Á N Í M E                                                                               JI.

Šipky nás chtějí dostat zpět do hry.
Otáčíme hodiny směrem ke zdi. Ne, že by visely přímo nad televizí, či snad nějak překážely, ale čas na nich ubíhá v tento večer až příliš rychle.
Hraji si ráda s vlastní vážností a znovu kladu důraz na jejich otočení.
Levý koutek rtů se marně snaží skrýt můj úsměv.

Je čas tančit. 

Pokládáš kytaru
a pomalými kroky kráčíš ke mně.
Místností zaznívá hudba.

Chytáš mě za záda a tiskneš k sobě. Spatřuji v Tvých očích pravdu.

Vůně tohoto večera mnou prochází a brzy se zastaví na jemné hrudi. Posouvám Tvou ruku směrem na zadek, ráda pak zdůrazňuji, že se to nemá. Prý to tak bývá i ve filmech.

Polapeni vzájemně do spárů lásky.
Držíš mě pevně.
Mé rty Tě důmyslně kontrolují. 

Pojďme...

Vana bez pěny. Provoněný byt pikantními špagetami od Tvého tatínka, od něhož jsem pokaždé ztratila recept. A pohled ode mě připnutý magnetem na Tvé lednici.

Miluji Tě.

Vybavuji si dva těhotenské testy, které na mě doma svítily svou zářivou krabičkou.
Všechno má v životě svůj smysl, což pochopíme až s odstupem času. Pro mě jsi - N  A  V  Ž  D  Y - muž, který ve mně vzbudil pocit mateřství. 

První a poslední.
Nepochybuji o tom, že budeš dokonalým tatínkem, pakliže si to dovolíš. 

Držím Tě ve vlaku za ruku, jako bych to vyslovila nahlas, dovolíš-li ženě stát se matkou Tvého dítěte, stane se nejšťastnější ženou ve svém nitru, šťastného pak učiní i Tebe. Tvé nitro. Vaše nitro.

MilujME.

Občas se dívám z balkonu právě tím směrem. Jako skoro před rokem. Vracíš se za tmy domů, doprovodit mou maličkost vůbec nebylo snadné. Povídali jsme si o mé špatné orientaci a já se smála. Snad nám. Sobě. Tobě. Kostelu. Však ten záchytný bod už nepřehlédnu. Jedna z mnoha krásných staveb, jež mi připomíná ještě magičtější letní noc. Svítila světla, kostel zářil. V šatech jsem si prohlížela snad všechny hvězdy nad hlavou. Jenom tak letmo. Nemáš tyhle spontánní procházky příliš v lásce, alespoň jak jde o klišé s doprovázením, ale cítila jsem, že mé oči zkrátka nenecháš odejít jen tak. Každá noc v sobě ukrývá vlastní sílu, tak si vezmi kabát. Usmívám se a zavírám balkónové dveře.  

Intuice života miluje výzvy. Ví přesně, jak se mnou naloží. Dříve, než tomu podlehnu. Poslední týdny vím, že bude následovat mnohé, těším se. Je potřeba ukončit povrchní vztahy a pár zlomených srdíček zalepit, omlouvám se. Snažím se žít v pravdě, v míru. Tak jako tenkrát z hokeje. Miluji kouzlo každé noci a hvězdy na obloze, i když nejsou zrovna k mání. Nikdy totiž ve své podstatě nechybí. Tak jako srdce - v srdci. Vždyť víme. Cítíme. A já vím, že mnohé je jinak, než bychom chtěli, ale vždy přesně tak, jak má být. A jsem za to vděčná. Opravdu. Děkuji. Spřízněné duše si jdou naproti pomalu, ale dorazí. 

                                    V y č k e j m e.

Už teď Tě miluji a milujeME. 

                 Jsme to MY. 

                 Naše energie. 

Vstoupíš mezi nás jako životní mezník a budeš vážně osobností. Takovou, na jakou se jen bude radost dívat. Teda pokud zrovna nebudeš brečet. Ať už budeš Sára, Karin, Amélie, či snad někdo úplně jiný, jsi energií, která vzešla z nás. A je to krásné. Moje tělo mi hlásí fyziologické změny už zhruba čtvrt roku. Občas nemohu spát. Vím totiž, že se to blíží. A nemohu se dočkat toho nadělení, té lásky. Slibuji ti, že tu pro tebe budeme za všech okolností, protože pokud jen něco budeš mít ze mě, nebude to s tebou snadné. Nevím, kdy přesně přijdeš mezi nás, ale už teď se těším. Vím, že to bude s někým skvělým. S někým jedinečným. Se spřízněnou duší. A hlavně cítím, že už jsi připravená. Hodně nás toho naučíš. 

Děkuji.