Srdcem

Dnešní den pro mě znamenal v mnoha ohledech velmi zásadní změnu.
Ačkoli začal jako každý běžný den, nebyl jím tak docela.
Vzala jsem holky na procházku s tím, že si ji zpestříme na jednom úžasném vyhlídkovém místě, které lze nazvat objeveným r(R)ájem pro duši a naším tajným zákoutím. Vyhlídka byla úžasná. Slunce svítilo, vše probíhalo v souladu s mými (a snad i s našimi) pocity.
Když tu, nevím odkud, nějak znenadání, přiletěl cizí pes. Budiž.
Čas vzal čas a já se pejska nemohla zbavit.
Pejsek, ač celkem přátelský, tam byl sám. Skákal a skákal, až poranil té nejmladší nožku. Nedalo se nikam jít, když jsem se pokusila pejska odehnat, nedařilo se, ba dokonce to na něj působilo opačně.
Po hodině jsem začala pomalu propadat vnitřní panice, kterou jsem nedávala (zatím) znát. Jen zatím. Pak už jo.
Vydala jsem se z vyhlídky zpět domů. No,... nešlo to. Pejsek nám křížil cestu, já táhla malou na ruce, velká se mi prala. Několikrát nás málem srazilo auto, respektive psy málem přejelo i se mnou, se třemi psy (ještě s tím neznámým bez jména i vodítka) se zkrátka po silnici chodí hodně špatně. Vypadalo to, že si někam u silnice dřepnu a začnu jako obvykle brečet.
Ze zoufalství. Že nikdo není ochotný mi pomoci, i když jsem žádala o pomoc nesčetné množství kolemjdoucích. A že nic prostě nejde.
A že jsem marně zvonila na lidi v místě, kde se k nám pejsek prvně přidal. Nikdo o něm nic nevěděl. A to bulení bude taky k ničemu.
A co víc, nikdo mi neřekl, jak se toho fešáka - s prominutím - zbavit.
Zůstala jsem na silnici stát sama se třemi psy. Co zbývalo, než si poradit.
Bez bulení. A hlavně S A M A.
Nalétla jsem se všemi k první louce, co se naskytla. Kam ty louky vedou, bylo vlastně jedno, hlavně už žádná auta. Tam jsem se vydýchala, uklidnila, mrkla na nožku mrňavé a tomu novému "vandrákovi" přiblížila náš, snad jasný režim, protože chtě nechtě tu je teď s námi, takže to bude po našem.
Světě, div se, zabralo to.
Malá statečně šlapala po svých a brala jsem ji na ruku s její "nemocnou" nožkou už podstatně méně, všichni si hráli, nikdo se mi nepral a já objevila i nová, poměrně pěkná zákoutí. Na loukách se psi unavili, u rybníka jsme si pak dali pauzu a všichni jsme odpočívali.
I nějaká ta snaha o společné aportování tu byla. Házely se klacky, legrace byla, zkrátka úžasné odpoledne. "Vandrák" dostal standardně jméno Ferda, a třebaže to asi nechápal, chodil všude s námi.
Cestou domů jsme se ještě trochu sháněli po majiteli Ferdy, ale nic moc se nevědělo. Zvládli jsme ovšem den úspěšně sami a Ferdovi, říkala jsem si, dáme asi šanci v nějakém novém domově, když se nám ho podařilo za takovou chvíli srovnat.
Pravdou je, že to byla vážně zkouška. Od řešení čehosi nového, přes vztek, k zoufalství a pláči, konče radostí a štěstím. To se mi zase tak často nestává. Navíc pro mě, trhlou perfekcionistku, jít s cizím psem domů bez vodítka a nevědět, co v psovi je, u sebe považuji za umění. Některé rady kolemjdoucích, že bych psa měla odehnat, což jsem zkusila (mně to holt nešlo), mě dovedly k zamyšlení. Chtěla bych, kdyby se mi někdy ztratil pes, aby na něj někdo, kdo ho najde, dupal a křičel se slovy:
"Mazej domů?"

Ne! To je to poslední, co bych chtěla. Navíc je zřejmé, že mi nerozumí, a když se nepřidá ke mně, přidá se jinam. Ale rozhodně ne domů, protože domů... znamená skutečně domů. A on ten domov zrovna hledá.

P.S. Ferda se nakonec jmenuje Lišák a má již skutečný domov u těch správných lidí. Někomu přeci jen chyběl. 🏚💑